Křemičitany

Nejsvrchnější část naší planety nazýváme kůrou. Sahá zhruba do hloubky 80 km až k rozpálenému vnějšímu plášti. Je složena převážně z křemičitanů /silikátů/, které jsou hlavními horninotvornými minerály všech vyvřelin a metamorfitů Vedle nejčastěji se vyskytujícího křemene jsou to živce, slídy, pyroxeny a amfiboly. Po rozpadu těchto hornin se pak jako zrna stávají součástí sedimentů. Celý dlouhý cyklus provázený tektonickými pohyby, denudací, vulkanismem a znovu rozpadem, končí přítomností jemných křemičitanových částeček v píscích a ornici na poli. Horniny plné křemičitanů slouží jako stavební a okrasný kámen, křemičitany najdeme v porcelánových předmětech, špercích, uměleckých dílech… Jsou zkrátka všudypřítomné, a jsou velmi zajímavé i z hlediska mineralogického. Křemík je schopen vytvářet velké množství sloučenin dík své jedinečné atomové struktuře. Nejpevnější vazbu vytváří s kyslíkem. Křemičitany zemské kůry obsahují nejčastěji spolu s kyslíkem hliník, železo, hořčík, vápník, sodík a draslík. Přidáme-li k tomuto základu vzácněji se vyskytující prvky, řada možných křemičitanů značně vzroste. Vnést nějaký systém do množství křemičitanových minerálů bylo obtížné. Původně se dělily na meta a orto silikáty, odvozené od hypotetických kyselin. Ale již ve třicátých letech dvacátého století bylo pomocí röentgenových analýz zjištěno, že se ve všech křemičitanech objevuje stejný útvar: tetraedr složený ze čtyř atomů kyslíku a jednoho atomu křemíku. Po zpřesnění analytických metod se ukázalo, že je to pyramidální čtyřstěn s atomem kyslíku v každém rohu, a s jedním atomem křemíku uprostřed pyramidy, tedy SiO4. Spojením dvou a více tetraedrů prostřednictvím společných atomů kyslíku vznikají řady prostorových konfigurací. V přírodě je jich nalezeno šest a představují přirozený klasifikační systém křemičitanů. Jednoduché Nesosilikáty jsou samostatné, bez jakýchkoliv vazeb. Patří k nim olivín, granáty, staurolit, zirkon, titanit, kyanit, andalusit s chiastolitem, silimanit, topaz a další, méně časté minerály. Další skupinou jsou Sorosilikáty, jejichž tetraedry se pomocí společných kyslíků spojují do dvojic. Hlavní, ale vzácnější křemičitany této řady budou: epidot, zoizit, klinozoisit, vesuvian,

hemimorfit a axinit s feroaxinitem. Cyklosilikáty společnými kyslíky vytvářejí kruhy složené ze čtyř, nebo šesti tetraedrů. Cordierit, beryly a turmalíny jsou ozdobou této skupiny. O významu pyroxenů a amfibolů v horninách zemské kůry není pochyb. Přísluší ke skupině Inosilikátů, kterou charakterizuje spojení tetraedrů do jednoduchých, nebo dvojitých rovin. Významné pyroxeny: augit, diopsit, hedenbergit, egerin, enstatit a spodumen, jsou podstatnou součástí rul, granulitů, syenitů, rohovců…Výhradně z jednoho, nebo několika pyroxenů se mohu skládat celé horniny. Totéž platí pro amfiboly: obecný a čedičový amfibol. Aktinolit s tremolitem a v malém množství se vyskytující rodonit a prehnit představují další minerály této skupiny. Ploché pláty ze spojených tetraedrů podporují nerosty Fylosilikátů, které mají převážně slupkovitý vzhled, jako slídy a chlority. Doplňují je hadce, mastek, kaolinit, chryzokol, alofan, chamosit, palygorskit aj.. Pozornost zasluhují Tektosilikáty. Jejich prostorové uspořádání tetraedrů umožnilo vznik skutečně všudypřítomných křemičitanů. Jsou to živce: živec draselný ortoklas, adulár, mikroklin s amazonitem a živce sodnovápenaté: albit, oligoklas, andezin, labradorit, bytownit, anortit. K živcům patří ještě leucit, nefelin, sodalit a skupina skapolitu. Stejnou strukturu mají také zeolity. Nejsou sice horninotvornými minerály, ale krásou krystalů v dutinách výlevných hornin přitahují naší pozornost: natrolit, thomsonit, analcim, phillipsit, mordenit… Spolu se Sluncem vznikaly planety a ostatní tělesa naší Sluneční soustavy ve stejném čase a ze stejné základní hmoty. Odevšad z tohoto prostoru přicházejí zprávy o přítomnosti křemičitanů. Na naši planetu dopadají meteority s obsahem křemičitanů. Často je najdeme v kamenných meteoritech a pallasitech, a stejně často jsou to křemičitany na Zemi se nevyskytující. Nese je i kosmický prach. Pro celý náš obrovský Vesmír platí stejné přírodní zákony. Planety u dalekých sluncí, galaktická i mimogalaktická mračna mlhovin a vlastně celé řídké prostředí kosmu, neustále jiskří všudypřítomnými křemičitany.